Slavný Čenislave, trojhoj předsedo, nazdar Pando...,
tak jsem Tě, Čendo, oslovoval při našich výletech do krajin spiklenecky sdílené fantazie bez strmých břehů a předem narýsovaných obzorů.
Je mi hodně smutno z toho, že už spolu nepozveme na trojbojanskou besedu Jiřího Kajínka nebo Ovčáčka, ani po vzoru baby boxů nevybudujeme daddybox pro seniory, kterým by nespokojené manželky a družky zasouvaly neposlušné partnery do spolkového okna Na záložně...., do stejného okna,
v němž jsi se v létě zjevoval podobně jako apoštol Pavel v okénku Staroměstského orloje, někdy jen tak s půllitrem natočeným pro venkovní pravé či levé křídlo, občas s milovanou dvanáctistrunkou, které jsi vládl líp než Hermés své kouzelné lyře. Plánovali jsme, jak se budeme o opuštěné provinilce starat, jak je budeš krmit a napájet, aby se po čase mohli vracet do svých domovů v daleko lepším stavu, než je jejich drahé polovičky v okně zanechaly.
Po Tvém posledním přání z loňského štědrovečerního dopoledne (s krásně posmutnělou fotkou liduprázdného chrudimského náměstí s betlémem pod vánočním stromem) nikdo z nás netušil, že ten gauner osud bez slitování promění nejhezčí den v roce v nekonečné chvíle občasných záblesků naděje, bohužel rychle vyhasínajících pod stále silnějším proudem strohých zpráv doktorů.
Milý Čendo, donutil jsi mě znovu poznat, že nikdo z nás není víc než krůpěj pěny na dlani vrchního – nemilosrdného času, který si ji otře o zástěru, kdykoliv se mu zachce. Často a rád jsi vítal kamarády oblíbenou hymnou, začínající tak nevinně....................v hospodě je líp než na světě. Ať je ti v té nahoře opravdu líp, nás dole jsi nechal v jediné jistotě, že si ji jednou zazpíváme společně.
Než k tomu dojde, budeme Ti na každého Silvestra připíjet skleničkou, tou Tvou - skleničkou maličkou.
Miloš