Kurátor výstavy pronesl řeč, která výstižně popsala období ranné tvorby Marie Baťkové-Doyen včetně duševního rozpoložení malířky v citlivém období jejího vývoje. Proto zde uvádíme přepis textu, jehož autorem je Miloš Toms.
Dámy a pánové,
Doyen [Doajen], vlastním jménem Marie Baťková, nevlastním jménem Tomsová,
(* 25.června 1952 v Praze) je pražsko - chrudimská malířka, jedna z výrazných představitelek evropského totálního realismu.
Doyen se stala významnou osobností chrudimské kultury, ačkoliv většinu života prožila v Praze. Patří mezi nevýznamnější a nejsvobodnější tvůrčí osobnosti umělecké avantgardy druhé poloviny 20. století. O Doyenině dětství a dospívání je toho známo málo, „třebaže žila se svou mladší sestrou, otcem a matkou v Chrudimi Na Bídě, prohlašovala, že žádnou rodinu nikdy neměla a nemá“. V 18 letech odešla z domova a živila se na Žižkově jako dělnice při výrobě mýdla.
V letech 1970 - 1975 studovala na Filosofické fakultě češtinu a dekorativní malbu u prof. Zdeňka Sýkory, později nejvýznamnějšího českého abstrakcionisty.
Velmi významné se pro ni stalo celoživotní přátelství s malířem pokojů Jindřichem Kuchyňkou, s nímž se seznámila na ostrově Korčula v létě roku 1972. Společně se pak připojili k avantgardnímu sdružení mladé české generace, k Uměleckému svazu DESETSIL a roku 1973 odjeli společně do Žleb, kde následujícího roku vyhlásili vlastní směr – kartyficialismus, který představoval originální alternativu k surrealismu a abstrakci, když původně vycházel z jejích oblíbených žolíků.
V třetím desetiletí života se však umělkyně stává stále osamělejší. Těžce nese rozpuštění chrudimské surrealistické skupiny v roce 1975 a chybějí jí pravidelné schůzky v kavárnách. Její přátelé postupně opouštějí jí blízký i vzdálenější svět.
Na protest proti vražedné samotě vstupuje v létě 1976 do svazku manželského s bezvýznamným pražským pobudou M.T. Aniž by kdy tušila, pobude v tomto svazku dalších nejméně 41 let.
Marie Baťková protestovala proti měšťáckým konvencím příklonem k anarchistickému hnutí, bouřila se proti rodinným, společenským a kulturním autoritám, popřela tradiční "ženskou roli" přijetím neutrálního „bezpohlavního“ pseudonymu Doyen, stejně tak jako důsledně nezávislým způsobem života, s cross-dressingem: chodila zcela netradičně, navzdory konvencím, oblečená jako muž, a ve smokingu s motýlkem u krku, o sobě mluví zásadně v mužském rodě. V roce 1976 se vzdala svého dívčího jména, od té doby jí s - výjimkou několika blízkých přátel, kteří ji oslovovali familiérním „Majko“- neřekl nikdo jinak než „Majko“. Pseudonym Doyen pro ni údajně vymyslel Jára Cimrman, který ji potkával, když chodila z dílny na mýdlo na Husově třídě na Žižkově, oblečena do pánských dělnických kalhot, vesty a čepice. Cimrman o tom později píše:
"Marie Baťková nás dlouho žádala, abychom pro ni vymyslili s Nezvalem nějaký vhodný pseudonym. Napadlo nás asi tucet jmen, žádné se jí však nelíbilo. Nám ostatně také ne. Až jednou.... Seděl jsem s Majkou sám v Národní kavárně, Majka měla krátce před výstavou a poměrně dlouze pod čepicí a nechtěla za nic ani za něco vystavovat pod svým jménem. Poté, co na chvíli odešla pro nějaký časopis, napsal jsem na ubrousek velkými písmeny DOYEN. Když si jméno po svém návratu přečetla, bez rozmýšlení je přijala a nosí je podnes; nikdo ji jinak neosloví a její pravé jméno je patrně jen na cestovním pase, který už je dávno neplatný".
Tento sebeodcizující akt lze chápat jako výraz touhy po nové identitě, kterou si v moderní době řada žen chtěla vydobýt prostor, v němž mohly fungovat jako ženy i jako aktivní umělkyně.
„Sbohem. Já jsem malíř smutnej, loučila se ne zcela střízlivá Doyen se svými přáteli uprostřed jedné noci na jedné pražské ulici"...
Na počátku tvorby vychází Doyen z puristicky modifikovaného kubismu, který později opouští, aby namalovala sérii naivních básnických obrazů, inspirovaných díly nedělních malířů a poetickou atmosférou DESETSILU. Obrazy Doyen se pod vlivem kartyficialismu změnily v křehká, pavučinově jemná díla, stavěná podle vlasových křivek, tlumených přísvitů a kouřových clon, které byly v dalších letech nahrazeny syrovými, těžkými pastami, nepravidelně členěnými strukturálními plochami, konkretizovanými jen metaforickým názvem obrazu.
V prvních surově realistických dílech Doyen nalézáme jednak neurčitě definované objekty, jednak iluzivně zpodobněné reálné předměty, které zapojením do neskutečného prostředí nabývají nových symbolických významů.
Mnoho jejích obrazů z první poloviny sedmdesátých let minulého století mělo silný politický podtext a její antiválečné smýšlení vyvrcholilo v několika cyklech brutálních výkresů.
V destruktivních vidinách kresebného cyklu „U vody“ se projevila její agresivní imaginace, jejíž útočnost a zároveň bezmezná zoufalost ještě gradovala v dílech „Za vodou“ a „Před vodou“. Však sami uvidíte !!!
V posledním období se Doyen ponořila do hlubokého přízraku slunečného dne,
do matoucího prostoru snů, halucinací a prchavých přeludů, které se promítly do fascinujících hádankovitých obrazů, nabitých silným erotickým potenciálem.
Závěrem nezbývá než zmínit fantaskní imaginativnost při volbě názvů jednotlivých děl.
Tu ostatně jistě oceníte sami během shlédnutí nejreprezentativnější umělecké kolekce autorky za posledních 60 let.
Dámy a pánové, přeji Vám hluboký umělecký zážitek.
.
.